EDÍK: "Snílek s hlavou v oblacích"
Si mi na obtíž. Už tě tady nechci. Je potřeba „změnit krev“. Řekne si každé tři roky můj bývalý majitel.
Pořídí si nového, mladšího kluka.
Kozly většinou čeká kudla.. Nikdo je nechce.
Nevím jak vám, mě to přijde pěkně ošklivý. Nefér.
Snad proto, že jsem při jedné kozlí potyčce přišel o roh a bylo mu mně líto, se jeho ledové srdce ustrnulo. Nabídl mě sem do pelíšku.
No a jaký jsem?
Jak jsem tady nejmenší a mám jenom jeden roh, všechny holky si na mně dovolují. Z času na čas mně to zmůže a teskním si a smutním. To pak vyhledám lidské ruky a dostanu parádní mazlendo. Lidské pohlazení je něco nepopsatelně úžasného.
Jo a už od mala jsem v jednom kuse zasněný. Pořád hlavou v oblacích. Když jdeme s holkami na prochajdu, tak se prostě zasním. Tu si utrhnu pampelišku, tam zase šťavnaté stéblo trávy a jen tak si brouzdám po louce.
Když pak zvednu hlavu, tak všechny holky jsou již dávno bůhví kde pryč.
No a to se pak úplně vylekám, padne na mně úzkost a teskně pláču. Zmateně pobíhám sem a tam a volám na ně, že je mně slyšet po celém údolí.
Jo a myslíte, že se mi ozvou? No to víš že jo. Neozvou. Potvůrky jedny. Většinou pak musí přicupitat předseda a vyzvednout si mně. Je to bezva kámoš. Já ho nemít, tak ještě teď někde bloudím.
Budu se těšit, až se u nás někdy stavíš. Nechám se hezky pohladit. Mrkvičkou taky nepohrdnu ; ) Tak zatím pá.
