Sebelítost? Co to je? 
Ta je jenom pro ufňukánky. Na tu já neměla nikdy čas.  

Já jsem Johanka! Nebojácná. Nezlomná. Zocelená životem. Kůzle co se nevzdává. Necouvne. Nikdy a před ničím !

Start do života jsem měla, nevím jak to slušně říct. No nebyl zcela ideální.  Narodila jsem se chybějícím kloubem v kyčli. Prostě ho tam nemám. Máma mě odstrčila, hned po narození  a nedala mi napít. Svět zvířat dokáže být krutý. 

A tak mě panička krmila z láhve. Ale po nějakém čase jí to přestalo bavit. Že to prý bylo moc časově náročné či co.   A taky toliko zmařeného času pro hendikepované kůzle. Do chovu se nehodí. Nikdo si jí nekoupí. Tak cos ní..? 

Ale co pak já za to můžu? No nemůžu. Ještěže mě nabídli do Kozího pelíšku. 

No ani tady jsem to neměla na růžích ustláno. Tety kozy nejsou vůbec ale vůbec empatické. Když šla některá kolem, hned mi jednu flákla. Je to prostě tak. Nic s tím nenaděláš. Jak jsem byla malinká, tak jsem jim šla z cesty. 

Ale teď už jsem vyrostla a taky že se jim postavím! Ať si nemyslí, že se jich snad bojím, nebo tak něco. To fakt ne. Vydobyla jsem si respekt a teď už mám klid. Na špatnou kyčel jsem si zvykla. Neřeším. Když je čas na krmení, peláším jako zajíc. 

Jsem den za dnem chytřejší. A taky tvrdohlavější. To bude patrně tou pubertou co mnou lomcuje. Nedám si nic říct. Ani od Ľubomíra, i když ho mám na celém světě nejraději. On mne samozřejmě taky. Navždy zůstanu jeho kozí mímo. A na to já tak trochu hřeším. Vždycky mi všechno projde.  Ale snažím se to moc nezneužívat. Někdy se mi to daří víc, někdy méně 😉  Ale nemůžeš po mě chtít zázraky. Jsem pořád přece jenom holka v pubertě, že jo?  

Čusík přátelé.