Měl psychické potíže. Vzali ho do Bohnic.
A už tam zůstal. Panička nám jednoho dne odvezlo auto a my tam s holkami zůstali
úplně bezprizorní. Kozy a ovečky si lidi postupně rozebrali. Ale starého kozla nikdo
nechtěl. Rok jsem tam zůstal opuštěný a sám.

Pak se na mě usmálo štístko. Jedna hodná paní mi tady zařídila bezva flek. Mám to tady na povel. Sice kozlí dědeček, ale pořád plný síly. To jako jo. S kázní a disciplínou to nějak extra nehrotím. Co se budu rozčilovat.
Já to nemám zapotřebí. V mém věku.

Ale holky jsou docela hodné. To bych jim křivdil. Občas je to však popadne, jako ostatně každého z nás, a roupama neví coby. Prostě zlobí a zlobí, že tomu není konce. To pak na ně hodím přísné očko.

A když ani to nezabere, tak udělám rohama jemné duc duc a hned jsou jak mílius.
Ale dělám to jenom výjimečně. Jsou to přece moje holky a já je mám moc rád.

Když se ve stádečku rozhostí opět klídek a pohodička, jdu si najít něco mňam k snědku. Třeba čerstvé, voňavé seníčko. Nebo lístečky ze stromu. Ty taky miluji. Ale úplně nejvíc se má kozlí očička rozzáří, když nám předseda donese mrkvičku nebo mňamózní granulky,
Ty jsou fakt luxusní. Po těch se můžu dycinky utlouct.

Plné bříško a pohodička. To je úplně nejvíc.
To já mám tuze rád.

Krásné, poklidné dny, jeden hezčí než druhý vám přeje váš kozlí dědeček, kamarádíčkové mojí.