Chlupatá parta

Přátelé, kamarádi, milé kozí dobrodějky. slibuji, že se pokusím v co nejkratším čase doplnit povídání o všech holkách a klucích. Zoufale nestíhám.. 🙂 Děkuji za pochopení.

„Dokud člověk nemiloval zvíře, část jeho duše zůstává neprobuzena.“ Anatole France

HANIČKA - SENIORKA S CHUTÍ DO ŽIVOTA

Jak jsem se sem dostala?
Dva se rozejdou.
Ona mě má moc ráda, ale do bytu si mě vzít nemůže.
On mě zas až tak rád nemá. Na dvoře mu najednou překážím. Chce to rychle vyřešit. Jakkoliv…

Jaká jsem?
Je mi už hodně let a tak mám ráda svůj klid. Kámošku jsem si tady zatím nenašla. V mém věku to už není tak lehké.
Úplně nejradši si jenom tak brouzdám po pastvině a hledám nějaké to šťavnaté stéblo. Nebo, a to mě baví ze všeho úplně nejvíc, dělám na předsedu oči a loudím pamlsky. Jsem v tom fakt dost dobrá. Mému uhrančivému pohledu nikdy neodolá.

Johanka - Nezlomná bojovnice s osudem

Sebelítost? Co to je? Ta je jenom pro ufňukánky. Na tu já neměla nikdy čas. Já jsem Johanka. Nebojácná. Nezlomná. Zocelená životem. Kůzle co se nevzdává. Necouvne. Nikdy a před ničím !

Jak jsem se sem dostala?

Start do života jsem měla, nevím jak to slušně říct.. No nebyl zcela ideální. Narodila se s chybějícím kloubem v kyčli. Prostě ho tam nemám. Máma mě odstrčila, hned po narození a nedala mi napít. Svět zvířat dokáže být krutý. A tak mě panička krmila z láhve, mlékem z prášku. Ale po nějakém čase jí to přestalo bavit. Že to prý bylo moc časově náročné či co. A taky toliko zmarněného času pro hendikepovanou kozičku, která se do chovu nehodí a taky si jí nikdo nekoupí. Tak co se mnou, že jo? Ale co pak já za to můžu..? No nemůžu. Ještě že mě nabídli do Kozího pelíšku. Jsem tady a je to tu bájo.

No ani tady jsem neměla na růžích ustláno. Tety kozy nejsou vůbec ale vůbec empatické. Když šla některá kolem, hned mi jednu flákla. Je to prostě tak. Jak jsem byla malinká, tak jsem jim šla z cesty. Ale teď už jsem trochu povyrostla, a aky že se jim postavím! Ať si nemyslí, že se jich snad bojím, no tak něco. To fakt ne. Vydobyla jsem si respekt a teď už mám klid.

Na špatnou kyčel jsem si zvykla. Když je čas na krmení, tak peláším po louce jako zajíc. Jsem den za dnem chytřejší. A tvrdohlavější. To bude patrně tou pubertou co mnou lomcuje. Nedám si nic říct. Ani od Ľubomíra, i když ho mám na celém světě nejraději. On mne samozřejmě taky. Jsem a asi navždy zůstanu jeho kozí mímo. A tak mi vždycky všechno projde.. Ale snažím se to moc nezneužívat. Někdy víc, někdy méně. Ale nemůžeš po mě chtít zázraky. Jsem pořád přece jenom kůzle ! Jsem Johanka !