Někdy mám pocit, že nesu všechnu tíhu světa svých zádech.

Ale nestěžuji. To ne. Nepřízní osudu statečně čelím.

Narodil jsem se s postižením zadních nohou. Mám špatné klouby a špatnou motoriku. Když se vzruším nebo leknu, v hlavě se mi zamlží, udělám dvě kolečka a plácnu s sebou na zem. Ale pak vstanu a jde se dál. Jak říkám s osudem se musí prát.

Někde mě pořádně nechtěli. Nakonec si mě vzala jedna hodná paní abych neskončil v klobásách. No ale ta měla osli a ty mě lynčovali. Takže jsem skončil tady v pelíšku.

Tety kozy, hlavně ty rohatý, mi taky dávají čočku. Ono to tak v přírodě je. Pro empatii není místo. A tak mám svůj vlastní prostor jenom pro sebe a tolik vytoužený klid.

Jsem nesmírně přítulný a vděčný za každé pohlazení. Moc se mi ho nedostávalo. Na procházce se vždy držím předsedovi u nohou, jako věrný pejsek. Ten je na mě teda hodně hodný. Asi proto jsem si ho hned oblíbil a omotal kolem kopýtka.

To já umím docela mistrně.

Přátelé, nech tady rozdávat nějaké kozí moudra, ale předci jenom takové mé malé kozí zamyšlení.  Važme si zdraví. A užívejme každý den, jako by byl poslední. Vím, každý máme své bolístky a trápení. Ale nevzdáme se, budeme stateční a budeme žít své životy nejlíp jak to jenom půjde. Že jo? 

Posílám vám lásku. Mám vás všechny rád. Váš Josífek.