Někdy mám pocit, že nesu všechnu tíhu světa svých zádech. Ale nestěžuji.

Bylo to o fous. Už si na mě brousili nože.
Přivázaný.

Za trochu mrkve šel bych světa kraj. Šel s hlavou odkrytou a šel bos.

Zemřel mi kamarád. A já zůstala sama. Děsně truchlila a smutnila.

Já za to nemůžu. Nechám se strhnout. Ségra mě vždycky ukecá.

Zlobím, dovádím a nehodlám s tím přestat. Život se má žít plnými doušky. No ne?

Za 5 minut 12.
Z osady na Slovensku, rovnou do pelíšku.

Nedopatřením, neplánovaně jsem se narodil.
V malém ZOO koutku, kde pro mě už neměli místo.

Ráno, hned co rozmžourám očička, utíkám něco malého posnídat. Prostě snídaně je základ. To je neradno podceňovat.

Měl psychické potíže.
Vzali ho do Bohnic.
A už tam zůstal.

Mám prostě od pánbíčka boky jako skříň,
a k tomu ráda jím, co naplat.
Ale zase až toliko toho nespořádám.

Udržovat předsedu pořád ve střehu.
To je moje životní poslání.
Každé ráno si udělám rutinní kolečko
a provedu důkladnou inspekci plotu.

Jak já bych si přála, jen tak v klídku vegetit. Ono to ale vůbec nejde.
Já chvilku neposedím.

Takový roztomilý plašánek jsem.
Něco se šustne, zbystřím, zastřihám
ouškama a bleskurychle analyzuji riziko ohrožení.

Pořídíme si kozy.
Budeme dělat sýry a pít mléko.
No jo, ale pak jim to došlo.

Dovolené u moře, playstation, nejnovější mobily. Všechno mají. Vše dostanou.

Někteří chlapi se prostě nepovedou..
Rozešli se.
To se stává.

Sebelítost? Co to je?
Ta je jenom pro ufňukánky.
Na tu já neměla nikdy čas. Já jsem Johanka.

Si mi na obtíž.
Už tě tady nechci.
Je potřeba „změnit krev“.

Úplně sama.
Tma. Nic než tma.
Zavřená v malém, tmavém chlívku.

No jen si to představte. Normálně mě chtěli sníst. Že prý jsem se moc hubená, že prý jsem se nepovedla.