Pořádek musí být.
Jinak by si tady holky dělaly,
co se jim zlíbí, a třískaly se co pět minut.

Mám ráda klid a pohodu.
Když se holky mlátí, až z nich lítají chlupy, jenom se na ně zpovzdálí pobaveně dívám a přemýšlím proč.

Ráno, hned co rozmžourám očička, utíkám něco malého posnídat. Prostě snídaně je základ. To je neradno podceňovat.

Málem jsem to nedal.
Zoo koutek v stavebninách.
Malilinkatý výběh, žádná tráva.

Měl psychické potíže.
Vzali ho do Bohnic.
A už tam zůstal.

Mám prostě od pánbíčka boky jako skříň,
a k tomu ráda jím, co naplat.
Ale zase až toliko toho nespořádám.

Udržovat předsedu pořád ve střehu.
To je moje životní poslání.
Každé ráno si udělám rutinní kolečko
a provedu důkladnou inspekci plotu.

Jak já bych si přála, jen tak v klídku vegetit. Ono to ale vůbec nejde.
Já chvilku neposedím.

Takový roztomilý plašánek jsem.
Něco se šustne, zbystřím, zastřihám
ouškama a bleskurychle analyzuji riziko ohrožení.

Pořídíme si kozy.
Budeme dělat sýry a pít mléko.
No jo, ale pak jim to došlo.

Zůstala s dcerkou sama.
Co nevidět se budou muset vystěhovat.
Ale co s ovečkami?

Dovolené u moře, playstation, nejnovější mobily. Všechno mají. Vše dostanou.

Osud tomu tak chtěl. Nestačila jsem jí uhnout.
Nabrala mě rohem do vemínka.

Někteří chlapi se prostě nepovedou..
Rozešli se.
To se stává.

Sebelítost? Co to je?
Ta je jenom pro ufňukánky.
Na tu já neměla nikdy čas. Já jsem Johanka.

Si mi na obtíž.
Už tě tady nechci.
Je potřeba „změnit krev“.

Úplně sama.
Tma. Nic než tma.
Zavřená v malém, tmavém chlívku.

No jen si to představte. Normálně mě chtěli sníst. Že prý jsem se moc hubená, že prý jsem se nepovedla.