Jak já bych si přála, jen tak v klídku vegetit. Ono to ale vůbec nejde. Já chvilku neposedím. Ten vnitřní neklid mě pořád žene něco dělat.

Tu si něco zobnu a hned jdu o kousek dál. Protože co kdyby tam byla lepší travička. No a když koutkem oka zahlídnu, že holky objevily něco mňam, všeho nechám a peláším za nimi. U všeho musím být.
A tak to mám celý den.

Baterky mám nabitý na 120 %. To jako jo. Ale stejně, řeknu vám tahle ta impulzivní hyperaktivita je docela náročná záležitost. Co nadělám?

A taky jsou tu ty nezvladatelné emoce. To je teprve něco. No ale tím vás nebudu zatěžovat. Je to boj. Ale peru se s tím statečně. Konec konců nejsem v tom sama.
Každý něco máme. Že jo?

Prostě nevzdávat se, hlavu vzhůru a ono se to pomalinku zlepší. Musí. Držímnám všem kopýtka.

PS: Přišla jsem sem se ségrou Natálkou až z dalekého Brna. Prý jsme byly moc hubené a nevhodné do chovu. Normálně nás chtěli sníst. No chápete to?

A přitom jsem tak úžasná holka. Stav se někdy za mnou. Ráda tě poznám.