Málem jsem to nedal.
Zoo koutek v stavebninách.
Malilinkatý výběh, žádná tráva.
Nekonečná nuda a živoření.

Vypelichaného a s trávícími potížemi mě a moji kozí
rodinku, Markétku a Anetku, z toho pekla vykoupila jedna hodná paní, co se na to nemohla už nečinně koukat. Bídný život, a to vše jenom proto, aby přilákali návštěvníky s dětmi. Ty nás krmili předraženými granulkami, a říkali, jak jsme roztomilé.

Ale jak mizerný život máme, to jakoby
nikomu nedockvaklo. Za mě jsou teda Zoo koutky takové nenápadné zlo. Stejně jako lidi, i my potřebujeme volnost a radost ze života.

No jenom si to představte. Přežít celý svůj život zavření
v garsonce. Hrůza a děs, co?