Osud tomu tak chtěl.
Nestačila jsem jí uhnout. Nabrala mě rohem do vemínka. Zapálilo se mi a já o něj přišla. Zůstalo mi jenom jedno. Co naděláš? I takový je život. Ustojíš to. Oklepeš se. A o kousek silnější jdeš dál. Žít se musí.

Jenomže takovou kozu už pak nikdo moc nechce. Méně mléka, člověku se nevyplácí.  Jde většinou pod nůž.. Páč jsem byla paniččina oblíbená, slitovala se a přivezla mě sem. No a tady, tady je to skvělý. Jak to tak vidím, jsem tady nejstarší. Já už ani nevím kolik mi je let. Přestala jsem to počítat. Snad 16, kdo ví? Zažila jsem toho hodně. O životě už něco málo vím. Mohla bych vám vyprávět.

Třeba jak zpacifikovat dotěrného psa co se na vás na vycházce vyřítí. Strach jsem nikdy neměla. Ono stačí takové ráznější duc duc rohami a pejsek se krásně zklidní. Mým holkám se nesmí zkřivit ani jediný chloupeček.  Svou partu si ochráním i když jsem už stařičká.

Ale jinak, jinak jsem velice mírná, rozvážná a snad i trochu moudrá kozí babička. Miluju svůj klid . A taky se jen se tak vyhřívat na sluníčku. Sluníčko, pamlsky a lidské pohlazené jsou prostě nejvíc. Každý den je dar. To já už teď dobře vím. Tak se ho snažím užít co jen to jde.

Buďte zdrávi, přátelé!