Takový roztomilý plašánek jsem. Něco se šustne, zbystřím, zastřihám ouškama a bleskurychle analyzuji riziko ohrožení. No a kolikrát vůbec nic nevyhodnocuji a rovnou se peláším schovat za moje ovčí tety.

Říkám jim Kudrlinky. Jsou velké a huňaté. Dokonalá skrýš. Za nimi mě vůbec není vidět. Jsou mým ostrůvkem bezpečí. Dyť já jsem schopná se leknout i vlastního stínu. No nemám to lehký.

Ale pracuji na tom. Každý den se snažím být o kousek statečnější a posouvat hranice strachu. I si třeba vezmu kousek jablíčka od předsedy. A hned prchám. Pohladit se nenechám. To vůbec. Myslím, že nejsem mazlící typ. A asi ani nikdy nebudu. Mám svůj osobní bezpečný prostor a tam jen tak někoho nepustím. Jedině tety ovečky.
Ty já mám moc ráda.

A když se fakt dobře vyspím a cítím se hned
poránu jako Rambo, tak na ně dělám ramena a dáme si pár přátelských duc duc. S tím, co mi daly sudičky do vínku, nic moc nenadělám. Teda do určité míry. Každý den se snažím překonat svůj strach a udělat něco z čeho mám děsné bobky. Takže když tak nad tím přemýšlím, tak jsem docela statečná ovečka!

A co Ty? Taky statečně bojuješ se svými strachy? Jsem s tebou a držím kopýtka.

PS: Přišla jsem sem s kámoškou Marcelkou. Tu a tety ovečky mám z celého světa nejraději. Náš příběh si můžeš přečíst na Marcelčiným profilu. Ale musím tě varovat. Je to docela hustý počteníčko.