Já za to nemůžu. Nechám se strhnout. Ségra mě vždycky ukecá. Vždyť se na mě podívej, jak jsem roztomilý. Copak já můžu zlobit?

Tak je pravdou, že tu a tam vymyslím nějakou raubířinu i já sám. Třeba nevinný šťouchanec do tety kozy a pak rychle do zaječích k mamince do bezpečí.

Nebo teď naposled. Velká kozí loupež pamlsků. To bylo vzrůšo. A předseda, div se světe, se vůbec ale vůbec nezlobil. Stejně byly pro nás, tak co? Viď?

Děláme i jiné vylomeniny, ale o tom bych se tady nerad rozpisoval. Aby nás nedejbože nevzala kozí sociálka. To by mi bylo líto. Páč je to tady fakt bezva.

Vždyť se přijď podívat. Přesvědčíš se sama. Hlavně nezapomeň přinést něco po zub, ju?

Krásný, slunečný den přeje roztomilost sama, princátko Martínek.

PS: Narodil jsem se mamince Kateřince, zachráněné z osady na Slovensku.

Jsem moc rád, že mohu být mamince neustále po boku. A bumbat mléčko, kdykoliv dostanu chuť. To prý jiná kůzlátka moc šancí nemají. A to mě trošku mrzí. Jak říkám, mám velikánské štístko.